Věrná duše

Většina komunikačních signálů psů se odehrává nehlasově. Na rozdíl od lidí, kteří jsou zvyklí používat více verbální signály, psi spoléhají především na řeč těla. Obsahem vizuálního signálu může být postavení celého těla, pohyby a mimika obličejových partií hlavy. Bohatost vizuální signalizace vyplývá i z dokonalosti zrakového analyzátoru. Vnímatelná frekvence obrazů, které organismus dokáže odlišit, je u člověka asi 15-20 za vteřinu, zatímco u psa je to 30-40 za vteřinu.

Vizuální signály mají četné výhody pro odesílatele i příjemce. Jejich velkou výhodou je, že mohou být okamžitě spuštěny a zastaveny podle reakce na změny v sociálním prostředí. Bývají odstupňovány a poskytují informaci o motivaci a emočním stavu zvířete. Jsou účinné pouze pro komunikaci na krátkou a střední vzdálenost. Na rozdíl od jiných způsobů komunikace nemají vizuální signály trvalý charakter a nejsou použitelné pro komunikaci na velké vzdálenosti.

Většina vizuální komunikace mezi vlky zahrnuje postoje tvořené pozicemi nebo gesty. Podobné postoje zdědili psi od vlka a jsou považovány za primární signály v komunikaci mezi psy i mezi psy a lidmi. Těmto signálům se lze snadno naučit, což by mělo být základní povinností každého chovatele psů. Hlavními prvky vizuální komunikace psů jsou postavení těla, pozice uší a ocasu, mimika obličeje a ježení srsti. Tyto prvky je však nutno chápat jako celek, který může vyjadřovat stupeň sebevědomí nebo bázlivosti psa. Zdá se, že vlci i psi si vytvořili stabilní hierarchii, ve které je striktně dán prioritní přístup k omezeným zdrojům a vedoucím rolím ve smečce. Vedoucí postavení v hierarchii jsou udržována hrozbami, což jsou vlastně rituální vizuální signály, ukazující záměr nebo připravenost bojovat na straně odesílatele. Příjemce signály uznává a uspokojuje odesílatele používáním submisivních postojů nebo, méně často, provokuje odesílatele k agresivní reakci. Mezi dospělými psy bývá vedoucí postavení ustanovováno začátkem jejich vzájemného ovlivňování a je udržováno rituálními postoji, které ukazují na dominantní nebo submisivní postavení.

Při setkání dvou psů dochází u obou k hodnocení situace pomocí analýzy signálů vysílaných druhým psem, které slouží k ujasnění jejich postavení v sociální hierarchii. Podobné postoje mohou být použity i k lidem. Při vzájemném ovlivňování dvou psů se pouze jeden pes smí stát dominantním a upřeně hledět na ostatní. Podřízený pes přeruší oční kontakt jako první. Další fází je čichová kontrola hlavy, uší a oblasti genitálií, popřípadě jiných částí těla. Po přiblížení může následovat několik reakcí od hry až k vystupňování útoku. Pro vyjádření pozice ve smečce nebo k udržení vedoucího postavení pes může hrozit jinému psu nebo i člověku. Změnou postoje může dominantní jedinec zdánlivě zvětšit svou velikost při zpozorování soupeře. Touto změnou je zježení chlupů podél krku a zad. Ocas je nesen vzhůru, hlava je držena vysoko a uši jsou natočeny dopředu. Pysky jsou svisle staženy a někdy může dojít i k odhalení špičáků, čímž jsou předváděny útočné zbraně. Další ukázka dominantního chování, které je viděno u vlků a psů, zahrnuje uchopení za čenich, přitlačení (přidržení) hlavy a krku, postavení napříč, kdy jeden pes stojí kolmo nad druhým, nebo umístění brady na krk nebo záda podřízeného jedince. Obecně je toto chování rituální a nemá za následek zranění.

U psů původně užívaných pro boj intenzivní selektivní chov redukoval obvyklé spoléhání na výhružné postoje a zvýraznil bojové schopnosti těchto zvířat. Takoví psi neukazují výhružné postoje před útokem. V býčích štvanicích nebo soubojích v aréně se psi, kteří napadli svého soupeře bez varování, většinou stali vítězi a byli tudíž vhodnější pro chov.

Submisivní psi dokazují svoji podřízenost buď podrobením se nebo uklidňováním dominantního psa, aby snížili míru jeho útočnosti a dávají najevo uznání jeho postavení. Postoje jedince při podřizování jsou diametrálně odlišné od postojů vyjadřujících dominanci. Podřízené psí postoje zahrnují zatajení zubů jakožto bojových prostředků a vystavení zranitelných částí těla jako je břicho a krk. Doba podřizování je přímo závislá na vzájemném postavení, čím je delší tím je jedinec více submisivní. Rozlišujeme dva způsoby podřízeného chování, aktivní a pasivní. Aktivní podřízenost projevuje hodnostně nižší jedinec při vítání dominantního. Blíží se přikrčený a zaujme podřízený postoj, při kterém je v extrémně snížené poloze, záda klenutá v pozici „c“ a hlava směřuje stranou. Ocas nese nízko, ale kývá jím, hlava a krk jsou také drženy u země, s čenichem směřujícím vzhůru, uši jsou položeny dozadu. Pohled je odvrácený. Když se podřízený pes blíží, může mít jednu přední nohu zvednutou a pokrčenou. Přikrčí se a může přitom uvolnit pár kapek moče. Podřízený pes může naznačit olizování dominantního psa, dokonce mu může olíznout i čenich. Toto gesto je používáno i vůči lidem, kdy jim pes na uvítání olizuje tvář a ruce. Podřízený pes může do dominantního také strkat (šťouchat) čenichem. To je převzato z doby, kdy štěňata žádala matku ke zvrácení potravy. Olizování obličeje se může stát rituálním chováním odvozeným z naléhavé prosby o potravu. U vlků souvisí aktivní podřízenost s přátelskou a tolerantní odezvou od dominantního vlka. Pasivní podřízenost je demonstrována nízkým postavením a bezmocností. Jestliže povzbudíme tuto pokoru dotykem nebo hrozbou, případně když takového jedince kontaktuje (vítá) více než jeden dominantní člen (zvíře), může se tento jedinec stát až netečně povolným. Pasivní podřízenost se vyznačuje boční polohou vleže, se zvednutými předními končetinami a staženým ocasem. Může být doprovázena i močením. U takovýchto psů je silně potlačena agrese.

V situacích vyvolávajících u jedince strach mohou psi vyjádřit své postavení podřízením se nebo obraným útokem. K jaké reakci dojde, závisí na okolním prostředí a motivaci, právě tak jako na predispozici a nejranějších zkušenostech. Obava z odpovědi se může objevit ve formě aktivní nebo pasivní pokory, často včetně chvění. Submisivní psi mohou projevit obranné postavení útokem. Při něm se objevují prvky pokory i některé prvky agrese. Mají přitom uši sklopené, couvají, jsou přikrčení, hlavu drží dole, oči jsou rozšířené. Pokouší se utéct nebo ztuhnou na místě. Často čelí tomu, co je vylekalo. Pokud jsou drženi na vodítku, snaží se vymanit a dostat pryč. Takoví psi člověka pravděpodobně kousnou, pokud se k nim přiblíží nebo na ně sáhne, zvláště pokud nemají možnost úniku. Obranný útok submisivních psů je obvykle krátký a je následován ústupem.

Dalším ze skupiny vizuálních signálů je zvednutá noha při močení, což je jeden z nejběžněji používaných signálů, a to nejen samci. Často bývá též spojen s dominantním chováním jedince. Jedinec (nejčastěji samec) může tento signál opakovat při jedné procházce 50-100krát. Výška zvednutí nohy signalizuje postavení jedince. Tento signál může být proveden, i když nedojde k vypouštění moče. Zvedání nohy může být u slabších jedinců opožděno.

Hrabání střídavě předními nebo zadními končetinami se může vyskytovat po močení nebo kálení. Ačkoli tato situace vypadá jako záměrný pohyb pro skrytí moče nebo výkalů, je prováděno v určité vzdálenosti od výměšku. Hrabáním pes ve skutečnosti zanechává pachovou značku z meziprstních žláz. Mezi vlky se častěji objevuje hrabání u dominantních jedinců, když jsou stimulováni blízkostí vyloučených exkrementů cizího jedince.

Hra je charakteristická pro nedospělé i dospělé psy. Často jí předchází hravá úklona, což je signál, který oznamuje výzvu ke hře. Bekoff ji pak výstižně přeložil do lidské řeči: „Chci si hrát navzdory všemu, co jsem právě dělal.“ Při hře se může vyskytnout i vrčení v tomto případě však vrčení neznamená hrozbu. Při hravé úkloně pes sníží přední část těla, natáhne přední končetiny a zvedne zadek. Ocasem vrtí v širokém oblouku. Činnost je rychlá, s prudkými přechody mezi nehybnými pozicemi a aktivitou. Hravý pes se může pohybovat rychle tam a zpět v přehnaných pohybech před druhým jedincem. Zvednutí přední nohy může být také součástí žádosti o hru. Obličejový výraz označující hru počítá s charakteristickým výrazem - „úsměvem“.

Diplomová práce - KOMUNIKACE MEZI PSY, Ing. Michaela Máslová, 2006