Původ psa
Před nějakou dobou se spojilo velké množství vědců z celého světa při badatelském projektu jménem "Dog genome sequencing consortium". Vědci si vzali za úkol dešifrovat genom domácího psa, tzn. chromozómy a v nich lokalizované geny. Spolu s poznatky dřívějších molekulárně biologických průzkumů můžeme nyní s velkou jistotou říct, jak probíhala evoluce psa. Podle těchto poznatků je předkem psa vlk indický (Canis lupus pallipes).
Srovnávací studie poukazují na mnoho podobných rysů komunikace a sociálního chování psů a vlků. Pes má v průměru 50–80% sociálního chování podobného jako vlk. Psi stejně jako vlci dosahují různých velikostí a zbarvení, žijí ve smečkách a plodně se mezi sebou páří. Mezi společné znaky psů a vlků patří také stejná stavba chrupu. Pes si až do pozdního stáří zachovává hravost a smečkové chování. Psi sdílejí s vlky schopnost identifikovat jedince a vytvořit si stabilní vztahy.
Vlčí komunikace nemůže zcela odpovídat psí vzhledem k rozdílům v jejich společenské organizaci. Spolupráce patrná při lovu velké kořisti a sdílená péče o mláďata pozorovaná u vlků neprobíhá u zdivočelých psů. Důvod je zřejmě ten, že sociální chování zdivočelých psů je již ovlivněno soužitím s lidmi. Ve skupinách tvořených zdivočelými psy se mezi jedinci obvykle nevyvinou stabilní společenské vztahy, jako je tomu u skupin tvořených vlky. Zdivočelí psi se shromažďují pouze při hledání potravy, u zdechlin nebo při lovu. Ani páření neprobíhá stejně jako u vlků, kde je omezeno na jeden dominantní pár ve smečce, zatímco ostatní pouze vypomáhají s péčí o jejich mláďata. U psů došlo v porovnání s vlky k výraznému úbytku mozkové hmoty.
Pokud bychom se chtěli dostat k prvopočátku soužití člověka se psem, lépe řečeno s předchůdcem dnešního psa, museli bychom se vrátit do pravěku. Nejpravděpodobnějším začátkem tohoto soužití bylo, že se psi začali pohybovat kolem lidských obydlí ve snaze najít zbytky potravy. Postupně se stále více osmělovali a přibližovali a ztráceli vůči člověku plachost. Začali také pomáhat při lovu, což se ukázalo být pro obě strany výhodným. Lidé si začínali nejdříve vybírat štěňata, která měla dobré předpoklady pro určitou práci, ať již šlo o hlídání obydlí, stád, pomoc při lovu, případně další aktivity, nebo která se jim nejvíce líbila. Lidé totiž zjistili, že psi jsou výbornými společníky, když je člověk sám, a že se poměrně snadno učí. V této době byl dán základ vzniku rozdílných plemen.
V některých epochách hodnotili lidé psy jako věrné, přátelské, vznešené a inteligentní, odvážné a přizpůsobivé bytosti. Na jiných místech a v jiných dobách o nich lidé smýšleli jako o zbabělých, špinavých tvorech šířících choroby, nebezpečných a nespolehlivých. V určitých kulturách a historických érách je naopak lidé považovali za svaté: za společníky bohů, průvodce duší, anděly a někdy i za svá božstva. A jiné kultury zase pohlížely na psy jako na démony, heroldy smrti, ztělesnění ďábla. Leckde dotyk či olíznutí psem znamenalo pošpinění a zneuctění, zatímco jinde se věřilo, že tyto projevy jsou součástí procesu uzdravení a znamenají, že osoba je čistá, ctnostná a bez chyby. Staří Egypťané chovali psy za nejrůznějšími účely. Uctívali Anubise, boha se šakalí hlavou. Pes byl často pohřbíván spolu se svým pánem, což dokládá, jak hluboce si Egypťané psů vážili. Také staří Řekové, Číňané a Římané drželi cvičené psy a vyhrazovali jim významné místo ve svých společnostech.
Co se týká přibližného data počátku domestikace psa, zde se názory autorů velmi různí. Podle některých nálezů, datujících se do doby 8 500 – 7 000 let př. n. l., lze usuzovat na to, že pes domácí může pocházet z přední Asie a jeho rozšíření do Evropy probíhalo postupně od jihu k severu podle toho, jak byl tímto směrem evropský kontinent osídlován. Někteří autoři uvádějí, že psi v nám důvěrně známé podobě se v Eurasii poprvé objevili asi před 12 000 – 14 000 lety. Jiní se přiklání spíše k teorii počátku domestikace psa přibližně před 10 000 lety umělým výběrem.
Přirozený výběr založený na snaze o přežití a reprodukci jedinců nejlépe přizpůsobených určitému prostředí byl přerušen a nahrazen procesem výběrového chovu, který u psů vedl ke změnám v určitých vzorech chování. Změnilo se tzv. rituální chování, práh reakce na určité podněty a také některé motivační souvislosti. Při srovnání psů a vlků je patrné, že psi využívají méně vizuálních signálů, ale na druhou stranu více hlasových. Rovněž došlo k fyzickému omezení řady sdělovacích signálů dosažitelných psy při srovnání s vlky, a to zvláště mimiky obličeje.
Chovatelské zásahy ovlivnily schopnost psů produkovat určité signály. Lidé například množili krátkolebé psy pro specifické fenotypové rysy a chovali je doma jako domácí mazlíčky. Tito psi však již nejsou schopni vyjádřit řadu signálů, např. nadzvednout pysky. Také stočené nebo zkrácené ocasy a dlouhé převislé uši snižují schopnost použít je pro komunikaci. Nadměrně dlouhé chlupy omezují funkci při zježení srsti a zamezují odhalení signálů spojených s očima a tlamou. Rovněž chirurgické procedury, jako kupírování ocasu a uší, ovlivňují vizuální signalizaci psů. Kvůli těmto rysům jsou vizuální komunikační signály psů některých plemen obtížně interpretovatelné a vyložitelné. Zaznamenaná pozorování, která zahrnovala studie vzájemného chování 292 dvojic psů při setkání v parcích, naznačuje, že navzdory intenzivní selekci si psi udrželi vrozené prvky chování, které jsou používány v základních vztazích mezi jedinci.
Diplomová práce - KOMUNIKACE MEZI PSY, Ing. Michaela Máslová, 2006